Volné ubytování
Výstava Divočina
Kde příroda žije vlastním životem?
Vysočinská divočina - zetlelé kmeny, které stravují houby, pod nimi rašící semenáčky nových stromů, mechem porostlé kameny, vrstvy spadaného listí, ve větvích balancuje plšík, sova zahnízdí v dutině vyklované strakapoudem, liška, možná vlk ... tajemné bezčasí.
Impulzem k výstavě byl neustále se opakující moment – remízek nebo oblíbené zákoutí - břízy, rozeklané vrby, keře plné ptáků a jejich hnízd… a najednou je to všechno pryč, zmizelo pod zuby motorové pily. V krajině stejně jako ve městě, na vsi a v jejich okolí – jednou mizí letitý bez, podruhé zarostlý ovocný sad, jindy staré vrby u potoka.
Právě taková zákoutí přitom inspirovala krajináře slavné Barbizonské nebo Mařákovy školy a dlouho před nimi malíře školy Dunajské – Albrechta Dürera nebo Lucase Cranacha, jejichž díla se dnes draží za miliony. V takovém prostředí si mohli romantiční básníci a umělci představovat tančící lesní víly. Divočina byla v umění přítomná už ve starověkých a středověkých spletitých rostlinných ornamentech, najdeme ji v plastikách tajemných zelených mužů na hlavicích sloupů a fasádách historických domů. Proplétá se jako zelená nit naší kulturou neustále. Hlavní inspirací byla Josefu Váchalovi, v současnosti asi nejvýrazněji raší v objektech Františka Skály.
Tendence zjednodušovat svět, zpřehledňovat jej, činit jednoduše udržovatelným (hlavně žádné spadané listí!) na jedné straně a národní parky přecpané návštěvníky toužícími spatřit kus autentické přírody na druhé... přitom za ní nemusíme jezdit až do Amazonie nebo na Boubín, kousky divočin najdeme i v našem blízkém okolí. Tedy pokud je všechny s dobrým úmyslem nevymýtíme. Stačí se projít milovskými meandry nebo zajít na Paseckou skálu.
O tom, že místo, kde si příroda může žít vlastním životem, je dobré především pro ni samotnou, snad už nikdo nepochybuje. Příkladem může být kůrovcová kauza na Šumavě a životem překypující zdravý les v bezzásahové zóně.
Na výstavě Divočina se sešli výtvarníci, kteří místní divočiny dobře znají a pro které mají, stejně jako pro generace umělců před nimi, také svoji hodnotu estetickou.