Výšlap po hamerském vycházkovém okruhu

Žlutý čtverec s výrazným černým písmenem H – to je značka čtrnáct kilometrů dlouhého Hamerského vycházkového okruhu obepínajícího okolí vysočinské obce Hamry nad Sázavou. Název vsi se odvozuje nejenom od údolí řeky Sázavy, v němž leží, ale rovněž od takzvaných hamrů na výrobu a zpracování železa. Právě těžba železné rudy v druhé polovině 13. století vystřídala předchozí těžbu stříbra, která se už nevyplácela. K výrobě železa bylo třeba ještě vápence, který ovšem v lokalitě byl, a dřevěného uhlí, přičemž pomezní prales poskytoval dřeva více než dost.  

Start výšlapu může být například u zastávky autobusů v části obce Šlakhamry. Trasa se pod rybníčkem napojí vpravo na žlutou a červenou turistickou značku. Nedaleko odtud se nachází Konec světa – symbolická hranice mezi Moravou a Čechami. Již více než čtyři desítky let ji střeží figurína hraničáře ve strážní budce, za tu dobu již několikrát obnovená. Důvodem jejího umístění je i povědomí o historické zemské hranici mezi Královstvím českým a Markrabstvím moravským, jež byla zrušena až v roce 1949. Kdysi tudy vedla taktéž hranice dietrichštejnského panství Polná - Přibyslav, po níž zůstal na okraji lesíka kámen se dvěma vyrytými noži.

Od rozcestí Samotín trasa sleduje žlutou značku, jež stoupá na kopec Peperek. Název vznikl zřejmě z německého slova Bergwerk, tedy kopec, kde se pracuje. Na jeho vrcholu se nachází takzvaný Čertův kámen, skála, jež vypadá, že se co nevidět zřítí do údolí. Vrch figuruje v četných místních pověstech, je přírodní památkou a ve středověku se tam nacházely stříbrné doly. Šachty byly údajně zavaleny při zemětřesení, které 4. a 5. srpna 1328 zasáhlo Českomoravskou vysočinu. Zajímavostí jsou také do skalního vrcholu Peperek vytesané nůžky, žehlička a klubko nití, což se pojí s legendou, že je vytesal krejčí, který se v lesích skrýval za třicetileté války.

Trasa kopírující žlutou značku od Peperku míří dál kolem rybníka Rejznarka k jezírku Vápenice. Romantická pověst spojená se vznikem jezírka hovoří o lásce dvou mladých lidí, kteří se nemohli vzít. Dívka plakala tolik, až slzy vytvořily jezero, kde oba milenci našli smrt, aby spolu mohli být na věčnosti. Ve skutečnosti ovšem jezírko zastíněné stromy vzniklo zatopením vápencového lomu spodní vodou, když v lomu začátkem 20. století skončila těžba. Ve 30. letech 20. století se s přispěním tisku začaly šířit legendy o rybách obludných tvarů, které údajně ve vodách Vápenice žijí, takže se z místa dočasně stala tuzemská obdoba skotského jezera Loch Ness.

Neúspěšné pokusy o vypuštění Vápenice proběhly před půl stoletím – avšak silný spodní proud vody, který jezírko napájí, byl rychlejší než pumpy. Vápenice však žádnou příšeru dosud nevydala. Podle potápěčského průzkumu z 80. let 20. století je hloubka jezírka třináct metrů a jeho dno pokrývá silná vrstva bahna. Tradovanou německou vojenskou techniku z 2. světové války na dně potápěči nenalezli, ale ani tajné dokumenty či dokonce poklad. Maximálně tak vyhozenou kapotu osobního auta.

Od Vápenice modrá značka směřuje lesem a kolem rybníka Mikšovec vzhůru na vyhlídkové místo nad Žďárem nad Sázavou. Od roku 2025 se na něm vypíná Mamlas, první z četných betonových soch žďárského výtvarníka Michala Olšiaka. Trasa poté pokračuje již bez turistické značky po polní cestě kolem Jedlovského rybníka a podchodem pod železniční tratí zamíří kolem Hamroně, další betonové skulptury z dílny Michala Olšiaka, do Hamrů nad Sázavou. Trasa projde zástavbou v lokalitě Sluneční vrch a kolem kaple sv. Anny klesne kolem rybníků Farský, Pod Cestou, Kriegrův a Hluboký až dorazí k rozcestníku u silnice I/19. Tu přejde a pokračuje cestou, kterou kopíruje i žluté turistické značení.  Na okraji lesa se nabízí ještě jedna odbočka – pěšinou vlevo se dá dojít k bývalému lomu pod kopcem Štenice, který v zimě při střídání teplot nabízí pohled na ledopády visící z okrajů lomu.

Značka poté pokračuje lesem, přejde násep bývalé železniční trati mezi Žďárem nad Sázavou a Havlíčkovým Brodem, kudy dnes vede Posázavská cyklotrasa, a klesne až k hlavě Mamuta – další plastice z dílny Michala Olšiaka.  Značení následně zamíří po lávce přes řeku Sázavu k Rozštípené skále – skalnímu útvaru vyhledávanému horolezci, přičemž jeho „rozštípení“ mohlo podle geologů vzniknout právě při již zmíněném zemětřesení v srpnu 1328. Nicméně přes skalní puklinu se dostanou i „pěšáci“ – turistické značení vede skrze ni.

Nedaleko Rozštípené skály se ještě nabízí krátká zacházka ke Šlakhamru, dříve Brdíčkovu mlýnu. Historický objekt ve správě Technického muzea v Brně kdysi býval hamrem ke zpracování železné rudy a po zániku hamernictví v oblasti v 17. století se stal klasickým mlýnem na obilí. Mlelo se v něm až do druhé světové války. Brdíčkův mlýn se mu říkalo podle posledních majitelů, mlynářské rodiny Brdíčkových. Mlýn fungoval až do 2. světové války, poté v roce 1976 získalo chátrající objekt do správy Technické muzeum Brno, které tam po dlouhé rekonstrukci v roce 2003 zprovoznilo expozici. Je věnovaná hamernictví, těžbě a zpracování dřeva i bydlení posledních majitelů, jejíž součástí je vodním kolem poháněné hamerské kladivo. Kováře při práci je možné sledovat při akcích pro veřejnost, které se konají několikrát do roka. Žluté značení od Rozštípené skály dorazí zpět do Šlakhamrů a zakončí vycházkový okruh.