Železná historie Šlakhamru

V romantickém údolí horního toku řeky Sázavy, jen pár kroků od skalního útvaru Rozštípená skála, stojí starobylé stavení, které v sobě ukrývá staleté tajemství ohně, vody a železa. Místní tento objekt dlouhodobě znají jako Brdičkův mlýn, ale pod nánosy moučného prachu tluče srdce jednoho z nejvýznamnějších středověkých hamrů v regionu – Šlakhamru. Unikátní objekt ve správě Technického muzea v Brně prošel nákladnou rekonstrukcí a od roku 2011 nabízí pohled do dob, kdy údolím otřásaly údery vodou poháněných bucharů a z pecí sršely jiskry.

Jak mniši zažehli železnou tradici

Počátky železářství na Žďársku jsou pevně spjaty s kolonizací krajiny v polovině 13. století cisterciáckým klášterem ve Žďáře nad Sázavou. Cisterciáci byli šiřiteli nejmodernějších technologií tehdejší Evropy – například ve Francii či Švédsku kontrolovali většinu železářské výroby. Na Vysočině okamžitě využili obrovské přírodní bohatství: nekonečné lesy pro výrobu dřevěného uhlí, bohatá ložiska rud a dravou energii řeky Sázavy.

Podél toku řeky vyrostla síť hamrů. Kromě Šlakhamru zde fungoval Václavův hamr v Najdeku, Fiklův hamr v Dolních Hamrech a Frendlův hamr v Horních Hamrech. Názvy těchto původních středověkých provozovatelů se v místní topografii udržely neuvěřitelných sedm set let až do dnešních dnů. Další kovárny pracovaly v Polničce, samotném Žďáru (tzv. Hamrmýl) a přímo v obci Sázava. Jen půl kilometru po proudu pod Šlakhamrem stával ještě jeden zapomenutý hamr; jeho stopy však definitivně zmizely v minulém století pod navážkami nové železniční trati z Brna do Havlíčkova Brodu, kde dělníci tehdy odkryli dvě starobylé pece.

Záhada kopce Peperku

Hlavním zdrojem rudy bylo polymetalické ložisko těžené na úbočí kopce Peperku, který se svou výškou 675 metrů nad mořem tvoří přirozenou dominantu celého kraje. Po jeho hřbetě procházela nejen stará zemská hranice mezi Čechami a Moravou, ale také hranice klášterního majetku. Na české straně kvůli tomu vznikly konkurenční hamry ve Velké Losenici, Pořežíně a Ronově.

K těžbě na Peperku se váže dramatická historická událost. Podle historických pramenů měly být doly na Peperku zničeny při zemětřesení roku 1324. Železářský hlad po katastrofě donutil těžaře hledat nová ložiska. Začalo se těžit u zaniklé středověké osady Babín (tehdy příznačně nazývané Bergwerk) a v povrchových dolech u osady Milíkovice na cestě z Velké Losenice do Sázavy.

Vlastní soudy a povinné pití piva

Být hamernickým mistrem ve středověku znamenalo patřit k vážené a vlivné společenské vrstvě. Že nešlo o obyčejné řemeslníky, dokládají zápisy v Městských knihách přibyslavských, kam se povinně zaznamenávaly veškeré transakce i právní spory. V roce 1480 udělil majitel panství hamerníkům speciální privilegium, které jim zajišťovalo nebývalou právní autonomii s vlastní trojstupňovou soudní soustavou.

Tato privilegia však nebyla zadarmo. Vrchnost si hamerníky tvrdě hospodářsky připoutávala. V privilegiu bylo například striktně nařízeno, že mistři a jejich dělníci musí brát veškeré potraviny a především pivo výhradně z přibyslavských měšťanských várek. Samotný provoz byl navíc finančně riskantní. Mistři se často potýkali s dluhy a nedostatkem kapitálu. Důkazem je záznam z roku 1665, kdy tehdejší provozovatel Šlakhamru, Petr ze Šlakhamru, kvůli naprosté nemožnosti obživy ze své živnosti zkrátka zběhl a nechal hamr svému osudu.

Od kovadliny ke klapotu mlýnského kola

Historie samotného Šlakhamru je plná střídajících se majitelů. Když v roce 1638 kupoval žďárské panství Maxmilián z Ditrichštejna, byl Šlakhamr stále ještě veden jako funkční kovárna. Jenže v průběhu 17. století přišel zlom. Staré hamry nedokázaly konkurovat novým, efektivnějším vysokým pecím a lokální ložiska rudy byla vyčerpaná. Většina hamrů v regionu zanikla, nebo je potkal stejný osud jako Šlakhamr, který byl přestavěn na obilní mlýn. Roku 1694 přebírá objekt Melichar Šlakhamerský, ale už ne jako hutník, nýbrž jako mlynář. Rod Šlakhamerských zde mlel obilí až do roku 1811, kdy usedlost odkoupil Jakub Svoboda. V roce 1930 se majitelem stává Jan Brdíčka, podle něhož se areálu dodnes říká Brdíčkův mlýn. 

Za druhé světové války, během protektorátu, už mlýn nesměl standardně fungovat, pouze šrotoval obilí pro místní rolníky. Protože byl nedostatek vody nebo chybělo staré vybavení, poháněl stroje legendární stacionární spalovací motor Slavia. V 50. letech postihla rodinu Brdičků tragédie – mlynář zahynul při svážení úrody z pole. Komunistický režim následně zabavil veškeré polnosti o rozloze 13 hektarů a předal je místnímu JZD. Rodině zůstala jen samotná budova s předzahrádkou. Poslední dědic, invalidní syn Jan Brdíčka, dožil se svou těžce nemocnou matkou v sociálním ústavu.

Detektivní práce archeologů

Když Technické muzeum v Brně v březnu 1976 objekt od paní Jindřišky Brdíčkové koupilo, původním plánem bylo vybudovat zde expozici klasického podhorského mlynářství. Brzy však vyvstala zásadní otázka: Když se místo jmenuje Šlakhamr, kde vlastně stála ona původní středověká kovárna? První archeologické sondy na nádvoří a v mlýnici přinesly zklamání. Našly se sice vrstvy kamenného zdiva spojeného hlínou a směs keramiky od 13. do 20. století, ale přímý důkaz o poloze hamru chyběl.

Rozuzlení přinesla až náhoda na jaře roku 1986 při hloubení rýhy pro elektrický kabel. Výkop procházel kolem budovy bývalé pazderny (která sloužila jako bělidlo a lidově se jí říkalo „tvrzka“). Přímo na dně výkopu byl objeven deformovaný železný nástroj a stříbrný třípeníz ze Slezského Těšína ražený k roku 1650. Už dříve se v popelu u tvrzky našel pražský groš Karla IV. Skládačka se definitivně spojila. Původní středověký Šlakhamr stál o kousek západněji od dnešního mlýna, na místě dnešní malé vodní elektrárny. Byla to pravděpodobně lehčí stavba, která po staletích intenzivního provozu zanikla. Současný mlýn vznikl při pozdější přestavbě a pravděpodobně využil část starších konstrukcí.

Architektonický skvost

Současný areál Brdičkova mlýna tvoří uzavřený komplex tří křídel uspořádaných do půdorysu písmene U. Přestože většina viditelných budov pochází z 19. století, stavitelé použili materiál ze starého hamru, což dokládají například fragmenty renesančních ostění oken zazděné ve sklepě.

Hlavní obytná budova s mlýnicí je postavena z lomového kamene a cihel. Pokoje v interiéru zdobí elegantní klenby a výjimečným tesařským detailem jsou bohatě profilované konce stropních trámů, které nesou nesymetricky přečnívající střechu – důkaz, že v 19. století byla tradice tesařského řemesla na Vysočině stále neobyčejně živá. Protější křídlo tvoří robustní kamenné chlévy a areál uzavírá otevřená dřevěná kůlna.

Jak se stavěl funkční hamr

Když se na konci 90. let vyřešily majetkové vztahy, mohlo Technické muzeum v Brně přistoupit k realizaci odvážného snu a vybudování funkční expozice hamernictví. Jelikož se původní vybavení nedochovalo, muzeum zakoupilo technologické zařízení ze zrušeného hamru v Podhůří u Nepomuku. Převézt masivní ocelové součásti byla logistická výzva – jen samotné dva žulové sloupy vážily každý přes dvě tuny.

Klíčovou postavou obnovy se stal mistr sekerník Josef Kudrna. Ten na přelomu tisíciletí kompletně zrekonstruoval lednici mlýna a vyrobil dvě monumentální vodní kola na svrchní vodu podle dokumentace z roku 1930. Při plném průtoku vody dokázalo toto jediné kolo vyvinout úctyhodný výkon 5 koňských sil.

Dnešní Šlakhamr

V roce 2011 otevřelo Technické muzeum v Brně stálou expozici v Šlakhamru, která dává návštěvníkům nahlédnout do tří odlišných světů od tradičního hamernictví přes podhorské dřevařství až po autentické bydlení rodiny Brdíčků. Hlavním magnetem areálu je plně funkční hamerské zařízení. Při běžných prohlídkách mohou návštěvníci sledovat důmyslnou práci a klapot velkého vodního kola. Skutečné kouzlo památky se však naplno projevuje během speciálních tematických akcí. Tehdy do údolí dorazí kováři, pod jejichž rukama ožívají ruční kovadliny i samotný vodou poháněný buchar.

Prázdninová pozvánka

Rodiny s dětmi i nadšenci do techniky mohou na Šlakhamr vyrazit v sobotu 1. srpna od 10:00 do 17:00 hodin. Při akci Věda hrou na Šlakhamru, pořádané v rámci projektu Putování se Šroubkem a Matičkou, se údolí Sázavy promění v kovářskou dílnu i interaktivní laboratoř. Hlavním tahákem bude práce mistrů kovářů na ručních kovadlinách i na monumentálním vodním bucharu, jehož dunění je nezapomenutelným zážitkem. Děti i dospělí si navíc vyzkouší zábavné pokusy z fyziky či chemie – od simulace výbuchu sopky a optiky až po elektrické obvody a obří bubliny. Program doplní připomínka slavných vynálezců, skládání 3D modelu hamerského zařízení a možnost zakončit den odpočinkovou procházkou malebným okolím.