O hejkalu u vesničky Vetly

Když zajdete od Kameňáku k Radonínu podél lesa, přijdete do radostínských polí a zde mezi Vatínem a Žďárem stála vesnička Vetla. Dodnes je tu rybník, který uprostřed vsi a proto se jmenuje Návesník. Je tu i studně, která bývala studní obecní.

V dobách husitských byla Vetla rozbořena jako Mankov, Bolešín a jiné. I Vatín byl pusty. Páni Buška a Znata z Mostiště r. 1439 předali Vatín a Vetlu žďárskému klášteru, aby je znovu postavil. Za 11 let opat Beneš postoupil Vetlu obci Žďáru za 2 kopy českých grošů nájemného. Roku 1494 byla Vetla s lesem Radonínem opět v rukou kláštera a roku 1607 ji kardinál Dietrichstein dal do užívání žďárské obce, která byla téhož roku povýšena na město. V hlubokých lesích žila vesnička Vetla a vedly k ní jen lesní cesty. Není divu, že s lidmi ve ztracené samotě žily i kouzelné bytosti: lesní panny, skřítkové a hejkalové. V noci by byl nikdo nešel lesem.

Jednou však přijel čeledín z Vetly do Žďáru pro pana faráře, protože se jeho nemocnému hospodáři přitížilo. Zdrželi se a než dojeli špatnými úvozy k lesu, byla temná, bezhvězdná noc. Čeledín by se byl nejraději vrátil, protože věděl, že se les hemží duchy. Zvláště hejkalové tropí neplechu a běda, kdo se opozdi! Skoči mu na záda, biji ho a honí, až ho uhoní. Pan farář však na jeho řeči nedal a cestou se modlil.

Když dojeli k lesu Kuželce, zazní z temnoty: ,,Hej, hej, hej!" Mládenec se skrčil a zuby mu klapaly. Koně se začali plašit a nechtěli klusat dále. Pan farář klidně povstal a čeledínovi řekl: ,,Chceš-li vidět hejkala, vezmi koně u huby!" Vzal modlitební knížku do ruky a začal hejkala zaříkávat. Za chvílku uslyšeli dupot. Přicupal hejkálek tvář měl z pavučiny a na zádech raneček. Jeho žabí oči pronikaly šedým závojem a dívaly se na kněze jako oči zbitého psa. Zdvihal ruce jako lopaty velké s ohromnými kotníky, kterými otloukával hřbety bojácných lidi, a prosil, aby ho pan farář nezaklínal za devatery hory a řeky. Už neměl hlas jako sova, ale pištěl jako myš. Koně frkali a vzpínali se. Pan farář nedal nic na žalostný skřek hejkalův, klidně se modlil dále a potom zdvihl kropáč a pokropil jim několikráte ducha, který se svíjel, jako by ho poléval vařící vodou. Ještě jednou se hejkal shýbl a skoro se plazil. S velkým nářkem utíkal z Kuželky daleko do jiných lesů směrem k Babinu. To byl zvláště starý les, který měl název podle slovanské bohyně Baby. Tam se konaly sjezdy čarodějnic, které tu předly ,,Babí léto".

Pan farář s čeledínem šťastně dojeli a sedlákovi se ještě včas dostalo posledního pomazání. Zpáteční cesta byla klidná, ale když se ještě čeledín vracel, zlobily ho lesní panny, které mu ovinuly kola i brzdu jelením skokem. Chytaly se mu vzadu za košatinu a zdvihaly ustrašeného mládence do vzduchu. Ještě že si včas vzpomněl na několik slov z knězova zaříkání. Lesní panny se vyděsily, pustily se náhle vozu a čeledín obloukem dopadl na vůz. Otřásl se, skočil na kozlík, práskl do koni a když vjel do dvora svého nemocného hospodáře, měl oči jako vejce velké, jak byl vystrašen.

Zdroj: ŠACHA, Vladimír. U vyhaslých milířů: báje a pověsti ze Žďárska. 3. vyd. Ilustroval Josef KOSINKA. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1990. Plevova Vysočina. ISBN 80-85048-04-3.