Výlet od nížkovské kostnice k celnici

Start necelých dvacet kilometrů dlouhého jarního výletu je u vlakové zastávky v Nížkově, v okrese Žďár nad Sázavou, případně u nedalekého Červeného mlýna. Mlýn na řece Sázavě je starobylý, k jeho vzniku došlo už kolem roku 1400. Jedná se o komplex budov bývalého mlýna, pily a hospodářských stavení, přičemž provoz v něm byl ukončen v 50. letech minulého století. Za dobu existence mlýna jsou v něm doloženy mlynářské rody Mlynářů, Červených, Hrubých, Mastných, Webrů (Weberů), Hladíků a Pometlů, dnes je nemovitost v soukromém vlastnictví.

Trasa z údolí Sázavy vystoupá spojovací silničkou do nedaleké Bukové, místní části Nížkova. Pokračuje přes ves, na jejímž konci ve směru k Nížkovu se nachází unikátní Bukové arboretum. V něm jsou k vidění čtyři desítky kultivarů buku lesního, ale k odpočinku se tam nabízí i příjemné posezení. Cesta pokračuje do Nížkova, kde se nedaleko před křižovatkou vlevo u domků na návrší vypíná 190 centimetrů vysoký model Eiffelovy věže. Nížkovskou eiffelovku v měřítku 1:158 v roce 2022 vytvořil projektant Jiří Pokorný.

Název obce se pojí s cisterciáckými mnichy, kteří do osady přišli v roce 1234 z Oseku a založili v ní klášter pojmenovaný Cela sv. Bernarda. Zůstali tam několik let, ale poté se přesunuli do nedalekého Žďáru, který jim podmínkami vyhovoval více, a vybudovali tam rozsáhlý klášter a hospodářství v jeho okolí. Ve vesnici po nich zůstal také kostel, který se později stal základem pro nynější kostel sv. Mikuláše, ale i pojmenování. Rozrůstající se osadě se totiž začalo podle mnichů říkat Mníškov, ale postupně došlo k fonetickému zkomolení názvu na Nížkov. 

Centru Nížkova dnes dominuje kostel sv. Mikuláše s kostnicí z roku 1709, v níž jsou do čtyř hranic srovnány ostatky přibližně osmi tisíc lidí. Některé kosti pocházejí až ze 13. století, většina z doby tereziánských válek, kdy byl v letech 1740–1742 v Nížkově velký polní lazaret pro tisíce raněných z obou stran bojiště. Když v něm pak vypukla epidemie – patrně moru, cholery či tyfu, ranění vojáci umírali po stovkách a nákaza se rozšířila i mezi místní obyvatele. Zemřelí byli provizorně pohřbíváni všude v okolí, a později se část z obrovského množství kostí dostala do kostnice. Pověst praví, že do pyramid je srovnal slepý mládenec. Kostnice je přístupná po domluvě v obecním úřadu nebo na faře.

Z Nížkova cesta kolem hřbitova zamíří k nedalekému Poděšínu. První písemná zmínka o vsi, která patří mezi nejstarší ve žďárském okrese, pochází z roku 1233. Její původní název Pustsin byl mnohokrát změněn a zkomolen, současné podoby nabyl až v roce 1854. K místním památkám patří například zvonička z roku 1708, která byla v roce 1874 přestavěna na kapli zasvěcenou Panně Marii. Zvon vydržel až do konfiskace po začátku I. světové války, později byl nahrazen železným a nového se kaple dočkala v roce 1970. Místní zajímavostí je betonová socha žďárského výtvarníka Michala Olšiaka z roku 2010 představující fantastický strom s výrazným okem – původně bylo zvažováno, že plastika ponese název Poděs, nakonec ale v Poděšíně stojí betonový Strom, nicméně malý skřítek Poděs bydlí v jeho dutině.

Poté, co trasa projde kolem kapličky, pokračuje po silnici směrem k Sirákovu. Nejstarší písemná zmínka o vsi pochází z roku 1319, její název se údajně odvíjí od toho, že vesnice na nějakou dobu osiřela. I později se však potýkala se zásadními problémy. V září roku 1874 Sirákov postihl velký požár, který zničil skoro celou zástavbu, zachránit se podařilo jen školu stojící na návsi, a v roce 1923 další oheň zlikvidoval dvě třetiny vsi. 

V polovině cesty mezi Sirákovem a Újezdem poutá pozornost symbolická historická zemská hranice. Kolemjdoucí tam už od roku 2013 čeká závora (zvednutá), cedule s nápisy Vítá vás Království české a Vítá vás Markrabství moravské, celní budka s figurínou strážce, dobová mapa, turistické posezení i dřevěný rozcestník. V raném středověku se v těchto místech rozkládal hustý pomezní les, ten ale postupně mizel, jak v okolí vznikaly nové osady.  V 17. a 18. století byla zemská hranice zaznamenána na nejstarších vojenských a katastrálních mapách. Symbolický přechod nyní označuje zemskou hranici mezi Čechami a Moravou, která platila přes sedm set let, v podstatě až do roku 1949, kdy bylo v republice zavedeno jiné územní členění.

Trasa výšlapu od zemské hranice pokračuje dál po silnici až k rozcestí zvanému Blažkov pojmenovanému po zaniklé vesnici, která se ve středověku v okolí rozkládala, kde uhne po modré turistické značce vlevo směrem k Matějovu. Nedaleko před obcí však odbočí vlevo na polní cestu směřující do Nížkova. Poslední úsek vede opět mezi poli kolem památné borovice až ke kolejím a dál vlevo podél nich zpět k železniční zastávce.