Hra světla na Zelené hoře

Každý rok kolem jarní rovnodennosti se na Zelené hoře odehrává tiché, ale úžasné představení. V poutním kostele sv. Jana Nepomuckého se na pár okamžiků propojí světlo, prostor a čas a sluneční paprsek dopadne přesně na oltář. Není to náhoda, ale záměr geniálního Jana Blažeje Santiniho Aichla, který dokázal využít slunce ve prospěch duchovního zážitku.

Genialita skrytá v paprsku

Autorem této architektonické hry se světlem a stínem je Jan Blažej Santini-Aichel, jeden z nejpozoruhodnějších architektů historie. Jeho styl, označovaný jako barokní gotika, propojuje symboliku, matematiku i hluboký duchovní význam. Kostel na Zelené hoře je postaven na principu čísla pět – od půdorysu ve tvaru hvězdy až po detaily v interiéru. Právě práce se světlem byla pro Santiniho klíčová.

Genialita stavitele se projevuje v neuvěřitelně přesné orientaci stavby. Hlavní oltář kostela je směřován na východ, zatímco hlavní brána do kostela a brána do ambitu leží v jedné rovině přímo na západě. Během jarní a podzimní rovnodennosti se tak otevírá prostor pro mimořádný úkaz: sluneční kotouč prosvítá skrze obě brány najednou a paprsek dopadá přímo na sochu sv. Jana Nepomuckého na hlavním oltáři. Světlo zde vteřinu po vteřině vykresluje zářivou svatozář, čímž se symbolicky propojuje nebeská sféra s tou pozemskou. Je to jemné, tiché a přitom neuvěřitelně silné.

Nepolapitelný zážitek

I když je tento úkaz matematicky jistý, spatřit ho na vlastní oči je tak trochu „vítězství v meteorologické loterii“. I lidé, kteří v kostele působí několik let, na svůj první zážitek z rovnodennosti často čekají. Stačí tenká vrstvička mraků na západním obzoru, která paprsek na poslední chvíli pohltí, nebo probíhající údržba dveří, a magický moment je pryč. Fotografie z úspěšných pozorování však potvrzují, že jde o zážitek, který se člověku vryje do paměti.

Santini byl ovšem mistrem, který nenechal interiér prázdný ani po zbytek roku. V podstatě každý den zde vzniká neustále se obměňující hra světla a stínu, která vnitřek kostela vyzdobí pokaždé trochu jinak. Ti, kteří kostel znají nejlépe, vyhledávají zejména okamžiky východu nebo západu slunce, kdy šikmé paprsky krájí prostor způsobem, který žádná fotografie nedokáže věrně zachytit. Najednou si uvědomíte, že nejde jen o krásnou stavbu, ale o promyšlený zážitek, který pracuje s přírodními cykly a lidským vnímáním.

Místo plné energie

Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře je dnes součástí světového dědictví UNESCO – a není těžké pochopit proč. Leží na kopci nad Žďárem nad Sázavou a už samotná cesta nahoru má zvláštní atmosféru. V nedávné době kostel prošel rozsáhlou rekonstrukcí, díky které mohou návštěvníci obdivovat jeho podobu v nejčistší formě, jakou měl v době své největší slávy. Je to nejvšestrannější a nejzralejší Santiniho počin s jedinečnou symbolikou.

Pokud chcete zažít Zelenou horu v plném lesku, ideální příležitostí je nadcházející Svatojánská pouť, která letos proběhne v sobotu 16. května a v neděli 17. května. Těšit se můžete na pravidelné mše svaté (v neděli již od 6:00 ráno), které celebrují vzácní hosté, i na tradiční Večer chval. Velkým lákadlem je, že během poutních mší jsou návštěvníkům přístupné i jindy zavřené ochozy v prvním a druhém patře. Právě odtud se otevírají zcela nové, vertikální pohledy na hvězdicovitou architekturu, která z výšky vypadá snad ještě velkolepěji než z přízemí.

Autor fotografií: Pavel Juráček