Po stopách uranu na Bystřicku

Pozůstatky po šedesát let trvající těžbě uranové rudy, která byla ukončena před téměř desetiletím, je možné vidět na Vysočině v okolí Dolní Rožínky. Obec a celý region Bystřicka se v druhé polovině 20. století staly cílem mužů z celé republiky přicházejících za lukrativním výdělkem, který těžba uranové rudy v hlubinných dolech představovala, s čímž se pojil výrazný rozvoj regionu. Výšlap po ne tak dávné hornické historii je dlouhý asi patnáct kilometrů.

Zaparkovat se dá na plácku naproti odbočce k dolu Rožná I u Dolní Rožínky, v němž se komerčně těžilo do konce roku 2016, a hned v lese za pláckem se skryté v porostu nacházejí pozůstatky někdejší jámy R4. Další trasa pak vede po cestě k areálu dolu – dovnitř se samozřejmě dostat nedá, jeho okolí si je však zčásti možné prohlédnout zvenčí. U parkoviště stojí informační tabule instalovaná ještě v době provozu a nechybí ani důlní vozík. Důl Rožná I, dříve pojmenovaný Karel Havlíček Borovský, byl v provozu nejdéle, a to od roku 1957. Poslední vozík v tehdy již posledním hlubinném uranovém dole ve střední Evropě byl symbolicky vytěžen 27. dubna 2017, přičemž koncem roku 2020 začala důl zaplavovat voda.

Nedaleko se nachází ještě důl Rožná II, dříve zvaný Jasan, který fungoval do začátku 90. let 20. století. Vedle něj se rozkládají nádrže takzvaného kaliště a chemická úpravna, kde se ruda upravovala. Konečným produktem závodu Geam Dolní Rožínka coby součásti státního podniku Diamo ve Stráži pod Ralskem byl chemický koncentrát uranu. Nyní v lokalitě postupně dochází k sanaci, rekultivaci a zahlazování pozůstatků těžební činnosti.

Ložisko v okolí Dolní Rožínky bylo otevřeno s jedenácti jámami, v podzemí pak bylo vyraženo asi 580 kilometrů chodeb a rudu horníci dobývali až bezmála dvanáct set metrů pod povrchem. Vystaveni radioaktivnímu záření mohli v podzemí pracovat pouze omezeně; expoziční doba činila 2100 směn, což odpovídalo asi deseti letům práce.

Od dolu Rožná I se trasa po lesních cestách vrátí na okraj Dolní Rožínky, než se napojí na žlutou turistickou značku vedoucí kolem areálu dolu a rozvodny ke kostelu sv. Havla v Rožné. Starobylý kostel se hřbitovem stojící na vyvýšenině pochází z druhé poloviny 13. století. Poté, co trasa za křižovatkou ve vsi uhne ze značky vpravo a spojovací silničkou začne stoupat k Milasínu, se vpravo začnou otvírat výhledy na důl Rožná I a okolní krajinu.

Malá vesnice Milasín se poprvé připomíná těsně před polovinou 14. století, místní pověst týkající se jejího vzniku hovoří o ztraceném šlechtickém synovi v těch místech, přičemž šťastný otec při jeho nalezení údajně zvolal „milá syn“ [sic]. V každém případě až do poloviny 20. století ves podle otisku úředního razítka užívala název Milasyn. Tamní mládež často docházela na tancovačky do nedaleké hospody Na Bukovské, starobylé zájezdní formanské krčmy stojící nad vsí na křižovatce s hlavní silnicí II/385. Objekt s letopočtem 1596 ve štítu řadu let prochází stavebními úpravami.

Asi čtyři sta metrů od křižovatky ve směru k Dolní Rožínce se u silnice II/385 nachází větrací šachta Bukov a také od ní jsou za dobré viditelnosti pěkné výhledy na Bystřicko a Novoměstsko. Trasa následně zamíří přes silnici a polní cestou pokračuje do Bukova. Tam se dá ještě udělat malá zacházka k další těžební věži – dnes v bývalém důlním areálu funguje podzemní výzkumné pracoviště, které má být v provozu přibližně do roku 2035.

Za bukovským kostelem sv. Jakuba Většího z přelomu 13. a 14. století se spojovací silnička kolem fotbalového hřiště stáčí k osadě Horní Rozsíčka a pokračuje k silnici mezi Dolní Rožínkou a Strážkem. Po asi 250 metrech po silnici se trasa stočí vpravo k lesu Jivina a pěšinou dojde až k pozůstatku umělé zříceniny kaple Jivina z 80. let 18. století. Měla půdorys kruhové výseče, zdobila ji fresková malba a její výklenky sošky a nechal ji vystavět majitel zámku v Dolní Rožínce Jan Nepomuk Mitrovský pro potěšení hostů při ukončení lovu.

Od ruiny cestička pokračuje kolem lesního rybníčku a alejí vedle dílen se dostane zpět do Dolní Rožínky. Poté trasa přejde silnici II/385 a pokračuje kolem Návesního rybníka. V něm se nachází nepřístupný ostrůvek se sochou sv. Jana Nepomuckého. I ten je svým způsobem spojený s místní hornickou tradicí. Protějšímu hostinci na křižovatce, dnes Zámecké restauraci, který byl častým cílem horníků, se začalo říkat Mexiko, neboť tam bývalo hodně veselo. Dochovala se i historka, kdy v pozdních večerních hodinách alkoholem posilnění uraňáci, jak se horníkům říkalo, přeplavali rybník na ostrůvek a sochu patřičně vyzdobili - narazili jí na hlavu přilbu a nezapomněli ani na lampu, aby světec vypadal jako horník.

Závěrečná část výšlapu míří kolem bývalé sýpky ze 14. století na břehu rybníka, kde od roku 2007 funguje strašidelný zámek Draxmoor, s nímž sousedí zámek, dnes škola, a zámecký park. Ten navazuje na lesopark, kde nechal hrabě Mitrovský vybudovat několik romantických objektů, takže svého času patřil k nejkrásnějším parkům na Moravě. Poslední stovky metrů k odbočce k dolu vedou po silnici.