Jan Blažej Santini Aichel

Když se 3. února 1677 v Praze narodil do vážené kamenické rodiny nejstarší syn Jan Blažej, zdálo se, že jeho profesní dráha je předem jasně narýsovaná. Osud však pro něj připravil těžkou zkoušku. Chlapec přišel na svět s vážným tělesným handicapem – byl na část těla ochrnutý a chromý. Fyzicky náročné řemeslo svého otce tak převzít nemohl. Přesto se v něm probudila neobyčejná tvůrčí síla, která z něj nakonec učinila jednoho z nejvýznamnějších architektů evropské historie a stvořitele unikátního slohu – barokní gotiky.

Učení u mistrů a osudová tovaryšská cesta

Ačkoliv Santini nemohl sám osekávat kámen, kamenictví se vyučil a získal hluboké porozumění pro precizní konstrukce a deskriptivní geometrii. Studoval také malířství, kterému se později aktivně nevěnoval, ale zanechalo v něm mimořádný smysl pro detail.

Zásadním momentem jeho života bylo učení u architekta pražského arcibiskupa, Jeana Baptista Matheye. Tento dijonský rodák, ovlivněný římským akademismem, vtiskl mladému Santinimu smysl pro dokonalost architektonických forem a kompoziční čistotu. Zapálil v něm také touhu po vlastní italské zkušenosti.

Okolo roku 1696 se Santini vydal na tovaryšskou cestu, která navždy změnila jeho vnímání prostoru. Navštívil Vídeň, Salcburk a Pasov. V Miláně sledoval dostavbu tamní gotické katedrály, což v něm probudilo fascinaci středověkým konstrukčním logickým systémem. V Turíně se seznámil se stavbami geniálního matematika, teologa a architekta Guarina Guariniho, od něhož převzal umění dramatické práce se světlem. V Římě Santini našel svůj největší vzor. Zcela ho uhranulo dílo Francesca Borrominiho, radikálního vizionáře, kterého konzervativní současníci označovali za „blázna“. Santini Borrominiho genialitu pochopil a stal se jeho jediným skutečným duchovním následovníkem.

Raketový start a exkluzivní zakázky

Když se Santini roku 1700 vrátil do Prahy, okamžitě zahájil samostatnou projekční činnost. Ve věku pouhých 23 let získal svou první velkou zakázku od opata Wolfganga Lochnera – vedení stavby konventu cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi. O dva roky později už jako pětadvacetiletý projektoval monumentální klášterní kostel v Sedlci u Kutné Hory.

Santini byl na svou dobu mimořádně intelektuálně zdatný. Plynule četl a psal česky, německy, italsky a latinsky. Orientoval se v pokročilé geometrii, teologii a křesťanské kabale. Tyto hluboké znalosti promítal do svých návrhů, které nebyly pouhými stavbami, ale spíše zhmotněnými teologickými šiframi a geometrickými ideogramy konstruovanými na principu zlatého řezu.

Movitý měšťan se šlechtickými ambicemi

Santiniho profesní úspěch se brzy odrazil v jeho majetkových poměrech. V roce 1705 získal malostranské měšťanství a koupil Valkounský dům v Nerudově ulici za závratných 3 000 zlatých v hotovosti. O dva roky později přikoupil i sousední dům U zlaté číše a oba objekty propojil do velkolepého sídla. Pro srovnání – dům jeho úspěšného otce měl hodnotu pouhých 260 zlatých.

V soukromém životě ho však provázely rány osudu. Oženil se s Veronikou Alžbětou, dcerou svého zesnulého učitele Kristiana Schrödera. Ze čtyř společných dětí však tři synové zemřeli v útlém věku na tuberkulózu a dospělosti se dožila pouze dcera Anna Veronika.

Když Veronika v roce 1720 zemřela, Santini se oženil podruhé. Jeho vyvolenou se sňatkem stala jihočeská šlechtična Antonie Ignacie Chřepická z Modliškovic, čímž Santini získal povýšení do šlechtického stavu. Měl s ní další dvě děti. Kmotry jeho potomků byli vždy příslušníci nejvyšší české aristokracie. Přestože byl Santini podle dobových svědectví introvertem s poněkud podivnou a svéráznou povahou, zjevně měl silné společenské ambice a ve vyšších kruzích se pohyboval s naprostou přirozeností.

Architektura jako mystická síť linií a světla

Protože Santini nebyl členem pražského zednického cechu, nesměl v Praze volně stavebně podnikat. Jeho pražská stopa je proto menší (pracoval zde jen pro šlechtu a církev, kteří cechovním pravidlům nepodléhali) a své největší vizionářské projekty realizoval v regionech.

Počátek 18. století byl dobou obrovského rozkvětu bohatých klášterů benediktinů, cisterciáků a premonstrátů. V jejich čele stála výjimečná generace vysoce vzdělaných, inteligentních a umělecky cítících opatů, se kterými Santiniho často pojilo hluboké osobní přátelství. Nejvýznamnějšími mecenáši se stali:

• Václav Vejmluva (Žďár nad Sázavou): Pro něj Santini vytvořil své nejslavnější dílo, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (dnes památka UNESCO), postavený na půdorysu pěticípé hvězdy.
• Eugen Tyttl (Plasy): Kde realizoval velkolepý konvent postavený na vodním roštu.
• Maurus Fintzguth (Kladruby): Který si v architektonické soutěži vybral Santiniho odvážný a nákladný návrh přestavby klášterního kostela před projektem Kryštofa Dientzenhofera.

Santiniho sakrální stavby fungují jako odhmotněné sítě vertikálních linií, kterými proniká světlo. Působí dojmem, jako by byly projektovány spíše pro andělské chóry než pro pozemský svět. Jeho genialita se však projevila i ve světské architektuře – jeho vůbec nejkrásnější zámeckou stavbou se stal zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, vytvořený pro hraběte Františka Ferdinanda Kinského.

Předčasný odchod zanechal nedokončený odkaz

Životní pouť výjimečného architekta se uzavřela nečekaně brzy. Jan Blažej Santini Aichel zemřel v Praze 7. prosince 1723 ve věku pouhých 46 let, pouhé dva dny poté, co vlastnoručně podepsal svou poslední vůli (kšaft). Ačkoliv žil krátce, stihl vytvořit bezmála osm desítek staveb. Mnohé z jeho vizionářských projektů (v Plasích, Žďáře či Rajhradě) realizovali jeho věrní následovníci ještě desítky let po mistrově smrti.

Santiniho architektura svou hloubkou a originalitou překročila běžné estetické normy baroka a stala se nadčasovým uměleckým fenoménem, který dodnes fascinuje celý svět.

V Koruně Vysočiny se můžete vydat po Santiniho stezce, kde poznáte některé z pozoruhodných staveb.