Václav Vejmluva

Zatímco architekt Jan Blažej Santini-Aichel byl geniálním tvůrcem forem, Václav Vejmluva byl duchovním otcem a hybnou silou, která umožnila vznik jednoho z nejpozoruhodnějších architektonických souborů v Evropě. Tento cisterciácký opat, mecenáš a obratný ekonom dokázal proměnit žďárský klášter v centrum barokní gotiky a vtisknout krajině Vysočiny neopakovatelný ráz.

Od sládka k řeholnímu rouchu

Václav Vejmluva se narodil 19. září 1670 v Brně, v rodině sládka pivovaru cisterciáckého kláštera na Starém Brně. Jeho cesta k duchovnímu životu začala brzy – již jako osmnáctiletý vstoupil 1. ledna 1689 do noviciátu ve žďárském klášteře. Osud mu však hned na počátku přichystal těžkou zkoušku. Ještě téhož roku, 19. října, klášter postihl ničivý požár. Budovy byly těžce poškozeny a mniši se museli dočasně uchýlit do jiných cisterciáckých klášterů. Mladý novic Václav odešel do západočeských Plas, kde 28. března 1690 složil slavné řádové sliby do rukou tamního opata Ondřeje Trojera.

Po složení slibů následovala léta studií v koleji Bernardinum v Praze. 16. ledna 1695 byl vysvěcen na kněze a odešel do žďárského kláštera, kde se mezitím stal opatem Edmund Wagner. Pod Wagnerovým vedením klášter pomalu vstával z trosek a zbavoval se dluhů. Vejmluva, který prokázal mimořádné schopnosti, začal zastávat důležité funkce – nejprve ekonoma, který dohlížel na klášterní hospodářství, a posléze opatského sekretáře. Tyto zkušenosti mu později, v roli samotného opata, nesmírně prospěly.

Opatem a ochráncem poddaných

Když v březnu 1705 opat Wagner zemřel, volba nového opata padla koncem května právě na Václava Vejmluvu. Do této funkce byl vysvěcen 15. září a jeho následující léta byla ve znamení neutuchající péče o duchovní i hospodářský rozkvět kláštera.

Jako dobrý ekonom Vejmluva nejen ukončil spory s městem Žďárem, ale také značně rozšířil klášterní majetek. Jeho starostlivost se však vztahovala i na poddané. Když v roce 1709 hrozila klášternímu panství morová epidemie, Vejmluva učinil tak výrazné zásahy v jejich prospěch, že nákaza měla jen minimální následky. 

Setkání s géniem

Naprosto klíčovým momentem pro dějiny žďárského kláštera a české architektury bylo setkání opata Vejmluvy s mladým architektem Janem Blažejem Santini Aichelem v roce 1706. Mezi těmito dvěma výjimečnými osobnostmi vzniklo hluboké porozumění, které přineslo plody v podobě mnoha staveb na klášterním panství.

Zatímco Santini byl geniálním tvůrcem, Vejmluva byl jeho mecenášem a inspirátorem. Opat, který byl vzdělaným mužem se zájmem o teologii a historii, se stal spolutvůrcem duchovního obsahu a symboliky Santiniho děl. Díky jejich vzájemnému porozumění se žďárský klášter stal centrem takzvané barokní gotiky, svérázného stylu, ve kterém se barokní dynamika snoubí s gotickou vertikalitou a elegancí.

Santiniho stopa ve Žďáru a okolí

Mezi první Santiniho úkoly byly zaměřeny na úpravy interiéru klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše, který byl obohacen o nové štukové modelace a varhanní emporu. Santiniho rukopis je však patrný na mnoha dalších stavbách. Dolní hřbitov vznikl v roce 1709 severozápadně od kláštera jako morový hřbitov. Hospodářský dvůr Lyra byl postavený na půdorysu připomínajícím tento hudební nástroj. Starobinec a hostinec byly vystavěné na předpolí kláštera dle Santiniho návrhu. Projekt budovy Šlechtická akademie pro výchovu a vzdělávání mladíků ze šlechtických rodin, navržený pravděpodobně před Santiniho smrtí v roce 1722. Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře patří k vrcholnému Santiniho dílu, vybudovaného na půdorysu pěticípé hvězdy s ambity. Opat Vejmluva se z dokončeného díla těšil už sám, neboť Santini zemřel v prosinci 1723. Santini pro opata realizoval i hostinec v Ostrově nad Oslavou (s půdorysem W) či kostely ve Zvoli, Bobrové a Obyčtově.

Pokus o elitní vzdělávání

V roce 1724 založil opat Vejmluva ve žďárském klášteře Šlechtickou akademii. Sbor sedmi profesorů vyučoval hudbu, tanec, etiku, jazyky (francouzštinu, italštinu, češtinu), zeměpis, dějepis, matematiku, inženýrské vědy, kreslení a psaní. Ačkoliv byl Vejmluvův záměr ambiciózní, akademie se potýkala s nedostatečným hmotným zajištěním a odloučeností od velkých center. Kvůli nedostatečné kvalitě vyučujících školu nenavštěvovali potomci nejvýznamnějších aristokratických rodů, kteří by škole zajistili dostatečné finanční prostředky k provozu. Po požáru v roce 1737 škola upadla a v roce 1740 ukončila činnost. V tradici pokračovaly jezdecká škola a seminář, které byly uzavřeny až v roce 1784 při zrušení kláštera.

Hořký konec

Za opata Vejmluvy klášter zažíval období největšího rozkvětu, počet bratří dosáhl více než padesáti. V roce 1735 tak mohly proběhnout velkolepé oslavy 500 let od založení kláštera. Radost však netrvala dlouho. Necelé dva roky po oslavách, 9. května 1737, klášter vyhořel. Oheň strávil velkou část knihovny a bohaté vybavení a výzdobu konventu. Pro sedmašedesátiletého opata, který jako novic zažil ničivý požár v roce 1689, to byla zdrcující rána. Věděl, jaké úsilí bude nutné na obnovu kláštera vynaložit, a že mnohé z požárem zničených pokladů nic nenahradí.

Třetí den po požáru opata ranila mrtvice. Ačkoliv se jeho stav částečně zlepšil, necelý rok po tragédii, dne 17. března 1738, Václav Vejmluva zemřel. Jeho život a dílo však zůstávají nesmazatelně zapsány do dějin Žďáru nad Sázavou a české barokní architektury.