Pernštejn v rukou rodu Mitrovských

Monumentální silueta hradu Pernštejna, postavená z nedvědického mramoru, shlíží na údolí řeky Svratky a Nedvědičky už bezmála osm století. Tento mimořádně zachovalý drahokam naší hradní architektury, který jako jeden z mála u nás nebyl nikdy dobyt, má většina z nás spojený s mocným rodem pánů s erbem zubří hlavy, kteří zde strávili téměř čtyři století a vtiskli hradu jeho charakteristickou pozdně gotickou a raně renesanční tvář. V roce 1596 se však slavná éra tohoto rodu na hradě definitivně uzavřela, na sídle se začala střídat řada nových majitelů a jeho interiéry se postupně přizpůsobovaly vkusu baroka, rokoka i klasicismu.

Tu nejhlubší, nejrozsáhlejší a zároveň poslední stopu v hradních komnatách však zanechal jiný starobylý šlechtický rod – hrabata Mitrovští z Nemyšle, kteří proměnili Pernštejn v romantické letní a lovecké sídlo. Jejich soukromému životu, sběratelským vášním, vojenským úspěchům i každodennímu komfortu je věnován exkluzivní prohlídkový okruh, který vás během letních měsíců provede prostorami, jež nelze z technických a kapacitních důvodů zařadit do základní trasy.

Od skromné Barborky k mramorové pevnosti

Historie hradu se začala psát v polovině 13. století, kdy jej jako své rodové sídlo založili páni z Medlova, budoucí mocní páni z Pernštejna, přičemž první písemná zmínka pochází z roku 1285. Hrad tehdy tvořil pouze palác a věž Barborka, obehnané hradbou.

Největšího rozkvětu a současné podoby se pevnost dočkala na přelomu 15. a 16. století za Viléma a Jana z Pernštejna, kteří sídlo po ničivém požáru velkolepě přestavěli v pozdně gotickém a raně renesančním stylu a vybudovali unikátní systém předsunutého opevnění.

Kvůli obrovským dluhům však musel Janův syn Vratislav v roce 1596 hrad prodat, čímž slavná éra zubří hlavy skončila a na Pernštejně se začali střídat noví majitelé – od Lichtenštejnů přes rod Stockhammerů (kteří v podhradí založili unikátní krajinářskou zahradu) a Schröfflů z Mannsbergu, až po hrabata Mitrovské, kterým byl hrad v roce 1945 zkonfiskován a přešel do rukou státu.

Jak osvícený rod ovládl slavný hrad

Cesta starší moravské linie rodu Mitrovských na hrad Pernštejn začala romantickým svazkem. V roce 1813 se hrabě Vilém Mitrovský oženil s Josefínou Schröfflovou z Mannsbergu, dcerou tehdejšího majitele hradu. Sňatkem však získal pouze polovinu panství, což ambicióznímu hraběti nestačilo, neboť chtěl mít goticko-renesanční chloubu pod plnou kontrolou.

K zásadnímu zvratu došlo 24. února 1828, kdy Vilém Mitrovský odkoupil druhou polovinu panství od sestry své manželky, Antonie Esterházyové. Tento klíčový milník, kdy se Mitrovští stali stoprocentními pány hradu, dodnes připomíná letopočet 1828 vytesaný na kamenném portálu v Přijímacím sále. V téže době si rod do erbu přidal své slavné heslo: Aeternus quia purus – v překladu „Věčný, protože zůstává čistý“.

Mitrovští však na chladném kamenném hradě nepobývali celoročně, jejich hlavním rodovým sídlem se stal novogoticky upravený zámek v Sokolnicích u Brna a později zámek v Dolní Rožínce. Pernštejn pro ně představoval dokonalou kulisu pro letní odpočinek, reprezentační rezidenci a luxusní lovecký zámek, kam v horkých měsících utíkali před městským ruchem a kde pořádali velkolepé společenské události spojené s hony v okolních hlubokých lesích.

Tři generace Vladimírů

Historie Mitrovských na Pernštejně je úzce spjata se třemi generacemi mužů, kteří nesli stejné křestní jméno, ale každý z nich se do kroniky hradu zapsal zcela jinak. Vladimír I. Mitrovský (1814–1899) był rodilý voják, rytmistr císařských kyrysníků, který se v bouřlivém revolučním roce 1848 aktivně účastnil tažení v Uhrách a zažil dramatické obléhání Vídně. Vedle vojenské kariéry vynikal jako obratný hospodář, mecenáš brněnského ústavu slepců a dlouholetý poslanec moravského zemského sněmu. Dožil se úctyhodných 85 let, avšak osud k němu byl v osobním životě krutý – přežil svou první manželku i oba syny z tohoto manželství, takže správu panství po jeho smrti převzal až syn z druhého manželství, Vladimír II. (Josef) Mitrovský (1864–1930).

Ten se na rozdíl od svého otce ve veřejném a politickém životě téměř neangažoval a veškerý svůj volný čas a energii věnoval své největší celoživotní vášni – myslivosti a lovu. Za svůj život zastřelil neuvěřitelných 4 000 kusů srnčí zvěře, na svém panství vybudoval rozsáhlou dančí oboru a jako jeden z prvních v regionu zavedl chov jelenů sika.

Posledním majitelem hradu byl Vladimír III. (Antonín) Mitrovský (1901–1976), který se správy rodového dědictví ujal v roce 1930, avšak jeho osud byl zpečetěn koncem druhé světové války. V roce 1945 byl veškerý majetek Mitrovských na základě Benešových dekretů zkonfiskován státem, Vladimír III. musel narychlo opustit milovaný hrad i zemi a odcestoval do Vídně, kde dožil u příbuzných a zemřel bezdětný, čímž se tato větev rodu po meči uzavřela.

Úcta k historii

Hrabata Mitrovští si starobylého sídla natolik vážili, že do něj odmítali drasticky zasahovat, což zásadním způsobem přispělo k jeho dnešní autentické podobě. Tento hluboký respekt k historii se nejvíce projevil ve 20. století během masivní elektrifikace země, kdy majitelé striktně zakázali zavést do hradního paláce elektrický proud, neboť nechtěli dopustit, aby dělníci tesali drážky pro kabely do staletých omítek a kamenných zdí; až do roku 1945 tak panstvo i služebnictvo hrad po večerech raději osvětlovalo klasickými voskovými svícemi a petrolejovými lampami.

Hrad zůstal ušetřen i před vlnou radikálních regotizací, které byly v 19. století běžné. V roce 1888 sice uznávaný rakouský architekt August Prokop vypracoval ambiciózní projekt na celkovou přestavbu Pernštejna, který počítal s masivní proměnou celého areálu včetně finančně náročné výměny střech hradního paláce, avšak k realizaci naštěstí nikdy nedošlo – pravděpodobně kvůli astronomickým nákladům – díky čemuž se všechny historické vrstvy hradu dochovaly v původním stavu.

Svět aristokratické zábavy

Mimořádný letní prohlídkový okruh začíná v prostorách takzvaného Schröffelova apartmánu a okamžitě vás vtáhne do atmosféry mužské aristokratické zábavy 19. a počátku 20. století. První zastávkou je Lovecký předpokoj, který sloužil jako impozantní vizitka loveckých úspěchů, neboť stěny jsou zde od podlahy ke stropu posety desítkami autentických trofejí. Vedle klasického srnčího paroží zde návštěvníci mohou obdivovat raritní úlovky z obory Vladimíra II.

Na předpokoj navazuje Biliárový pokoj, který fungoval jako pánský společenský salon. Dominantou místnosti je masivní kulečníkový stůl, kolem něhož se scházela šlechta při večerních hovorech u dýmky a sklenky portského. Pokoj je zařízen pohodlným čalouněným nábytkem, hracími stolky na karty a vzácnou historickou skříní, která dodnes ukrývá lovecké pušky tehdejších majitelů. Atmosféru dotvářejí rozměrné oleomalby, z nichž nejvýznamnější zobrazuje Vladimíra I. v nablýskané důstojnické uniformě.

Zatímco Biliárový pokoj patřil mužům, Hudební salon byl zařízen v elegantním, jemném dámském duchu. Interiéru věvodí historické křídlo, u kterého se dámy z rodu Mitrovských věnovaly hře na klavír a zpěvu. Trasa vás však zavede i do úplného soukromí šlechty – na společenské místnosti navazuje skromný Mládenecký pokoj Vladimíra III. Tento netradiční obytný prostor vznikl dodatečným přepažením spodní části staré hradní kaple a sloužil jako jeho příležitostná ložnice.

Zlatým hřebem interiérové části okruhu je monumentální rodinná knihovna, která se nachází v rozlehlém přízemním sále renesančního traktu hradu. Tento prostor v dřívějších staletích sloužil jako hradní zbrojnice, ale za působení Vladimíra I. prošel radikální proměnou. Veškeré vybavení, včetně obrovských vyřezávaných dubových skříní, bylo vyrobeno přesně podle návrhů architekta Franze Schlepše a knihovna dnes ukrývá celkem 13 576 vzácných svazků. Mitrovští byli známí tím, že do své sbírky systematicky vykupovali a zachraňovali celé knižní fondy ze zrušených klášterů po celé monarchii.

Věž čtyř ročních období

Absolutním vrcholem celého putování po stopách Mitrovských je výstup na Věž čtyř ročních období, která chrání severozápadní přístup do vnitřního hradu. Hranolová obranná věž je propojená s palácem pomocí krytého dřevěného mostu. Během rozsáhlých romantických úprav bylo barokní zastřešení věže kompletně sneseno a na vrcholu vznikla otevřená vyhlídková terasa.

Vladimír I. nechal do ostění oken četných nárožních arkýřových věžiček nainstalovat oblíbenou romantickou hříčku tehdejší šlechty – barevná optická skla. Každá z věžiček má skla jiné barvy a nabízí tak návštěvníkům jedinečný pohled na okolní lesnatou krajinu v barvách střídajících se ročních období.

Mimořádný okruh vás zavede také do Pracovny hraběte Vladimíra I. Tuto místnost si jako mladík vybral sám hrabě, protože je strategicky umístěna tak, že její okna nabízejí panoramatický výhled do všech světových stran. V 60. letech 19. století nechal Vladimír I. místnost architektonicky zmodernizovat; původní gotická klenba byla opatřena dekorativními štukovými žebry, která imitovala anglickou novogotiku. Největší technickou zajímavostí místnosti je však detail ukrytý v samotném rohu arkýře – nachází se zde čalouněná pohovka, jejíž krajní sedák je odklápěcí a důmyslně maskuje plně funkční toaletu.

Mitrovští zanechali výraznou stopu také v reprezentativních prostorách hradu, které odkazovaly na staré legendy. Příkladem je Sál spiklenců ve druhém patře hranolové věže (v současné době z technických důvodů nepřístupný). Tato místnost vznikla na základě historické pověsti, podle které se právě zde v roce 1620 tajně sešli odbojní moravští stavové, strop místnosti zdobí vymalované erby jednotlivých šlechticů a interiér doplňuje na zakázku vyrobený historizující nábytek.

Nová éra hradu

Po nuceném odchodu rodu Mitrovských v roce 1945 přešel hrad do rukou státu. Roku 1949 byla na Pernštejně započata systematická památková péče a brány hradu se poprvé natrvalo otevřely veřejnosti. Přestože tato mramorová pevnost v minulosti hrdě odolala ostřelování a dobývání mnoha armád, osudovou ránu jí zasadilo až 21. století.

Dne 15. dubna 2005 vypukl při opravách podlahy v někdejší barokní sýpce ničivý požár, který pravděpodobně způsobilo samovznícení nátěrových hmot. Oheň tehdy zachvátil čtvrtou bránu i celou sýpku využívanou jako depozitář, v němž byly nenávratně ztraceny vzácné sbírky. Katastrofa však paradoxně vdechla památce nový život; po pětileté nákladné rekonstrukci se vyhořelá sýpka proměnila v moderní kulturní centrum s úchvatným konferenčním a výstavním sálem.

Dnes hrad zažívá nebývalý rozkvět a nabízí komplexní síť prohlídkových tras pro všechny typy návštěvníků. Vedle základního 80minutového okruhu Od gotiky do 20. století, který poskytuje ucelený přehled o vývoji paláce, mohou lidé zvolit 50minutovou Zkrácenou verzi směřující přímo do hradní knihovny. Pro ty nejmenší je navíc o prázdninách připravena trasa Ztratila se bílá paní. Skuteční fajnšmekři pak vyhledávají právě exkluzivní prázdninovou trasu Hrad a Mitrovští. Pomyslnou korunou novodobé obnovy se stala kompletní revitalizace Vrchnostenské zahrady na jihozápadním svahu, která se vrátila do své romantické podoby z počátku 19. století a láká na jedinečnou procházku rozmanitými zahradními styly.