Bájné příběhy skal Žďárských vrchů

Není to jen ticho hlubokých lesů a zvlněná krajina, co dělá Žďárské vrchy tak přitažlivými. Jsou to především mohutné rulové skály, které se jako neprostupná hradba tyčí nad okolním terénem. Vznikly před miliony let mrazovým zvětráváním, ale pro místní obyvatele byly odjakživa čímsi tajemným. Každý vrchol, každá průrva i skalní mísa v sobě ukrývají příběhy o ukrytých pokladech, pekelných lstech i lidech, kteří v těchto lesích hledali úkryt.

Drátenická skála a světýlko štěstí

Přírodní památka Drátenická skála (776 m n. m.), známá také pod lidovými názvy Drátník nebo Dráteničky, patří k nejvýznamnějším a nejfotogeničtějším skalním útvarům ve Žďárských vrších. Nachází se nad obcí Blatiny a tvoří ji 200 metrů dlouhá, poměrně úzká, ale velmi mohutná skalní hradba. Skalní masiv je členěn do několika vrcholů a věží, nejvyšší z nich je 35 metrů vysoký Sokol. 

Pod těmito majestátními skalisky se rozprostírá horácká vesnička Blatiny, ke které se váže stará pověst o zázračném světýlku. Vypráví se, že se ve svahu mezi chalupami v podvečer posledního dne v roce zjevuje malé kouzelné světýlko. Člověka s poctivým srdcem dokáže dovést ke štěstí, zatímco hamižného a zlého přivede k záhubě.

Jednoho mrazivého konce prosince přišel do Blatin chudý nádeník Jakoubek z nedalekých Milov, aby vyprosil kousek chleba pro svou nemocnou manželku a hladové děti. Znavený muž najednou spatřil u Dráteniček oslnivou záři a zvědavě se za ní vydal. Světýlko ho dovedlo k odvrácené stěně skály, která se před ním rozzářila jako rozžhavené železo. Jakoubek s úžasem zjistil, že se kameny ve skále proměnily ve zlato. Místo chamtivosti pomyslel na zabezpečení rodiny i obdarování ostatních chudých sousedů. Sesbíral zlaté kamínky do nůše a vrátil se do Milov, kde splnil svůj slib a podělil se s ostatními. Od té doby se v jeho chaloupce usadila radost a dobrá nálada.

Naopak v Blatinách žil starý mládenec Bojda Krška, který byl známý svou lakotou a bezohledností k chudým. Každý rok na Silvestra nedočkavě vyhlížel pověstné světýlko a snil o bohatství. V ten mrazivý večer kouzelné světýlko skutečně zahlédl a dovedlo ho nahoru k Dráteničkám, kde se kus rozpraskané stěny proměnil ve zlato. Lakomý domkář začal bezhlavě odlamovat zlaté balvany, plnit pytle a nakládat je na sáně, které se pod obrovskou tíhou rozlomily. Část lupu tedy zakopal do sněhu a s naloženým pytlem se plahočil domů s vidinou, jak si postaví kamenný statek a bude žít jako pán. S každým krokem však byl pytel lehčí a jeho srdce těžší. Když překročil práh své světnice, zbytky zlata se proměnily v obyčejný led a v teple roztály. Také u Dráteniček našel jen pytle naplněné sněhem. Bojdovi tak do konce života zůstalo jen jeho studené, kamenné srdce a zahořklá samota.

Žákova hora a stříbrná kuželka

Národní přírodní rezervace Žákova hora (810 m n. m.) je srdcem a nejcennějším územím celých Žďárských vrchů. Zdejší dochovaný prales s prastarými buky, jedlemi a jilmy ukazuje, jak krajina vypadala před příchodem člověka.

O tom, jak hora získala své jméno, však vypráví stará velikonoční legenda. Za krutých válečných časů odvedl řeholník ze žďárského kláštera své žáky do divokých lesů pod horou, aby je uchránil před nebezpečím. Přesně o Velikonocích se jeden ze chlapců vydal s putnou pro vodu k nedalekému prameni. Místo vody však u studánky objevil tajný otvor vedoucí hluboko do podzemí. Zvídavý žák neodolal, prolezl do temnoty a zničeho nic se ocitl v neznámé vesnici. Její obyvatelé chodili v pradávných šatech a mluvili starodávným nářečím. Chlapce vlídně přivítali a pozvali ho, aby si s nimi zahrál kuželky. Když hra skončila, darovali mu jednu z kuželek na památku.

Chlapec se vydal otvorem zpátky v domnění, že se vrací po pár chvílích s vodou k řeholníkovi a ostatním spolužákům. Na místě však nenašel nikoho a zmizela i jeho putna. Krátká chvíle strávená při hře v podzemí totiž v našem světě trvala celičký rok. Válka mezitím skončila a řeholník se i se žáky vrátil zpět do kláštera. Chlapci tak jako jediná vzpomínka zůstala darovaná kuželka a k úžasu všech byla z ryzího stříbra. Prameni se od té doby říká Stříbrná studánka a traduje se, že se tajný otvor otevírá opět jen na Velký pátek. Podle starých pamětníků navíc řeholní bratři z prodeje stříbrné kuželky financovali přestavbu nádherného kláštera, který ve Žďáru stojí dodnes.

Peperek a stříbrná žíla

Přírodní památka Peperek (675 m n. m.) chrání 300 metrů dlouhý skalnatý hřeben s balvanovými proudy a suťovým bukovým lesem. Zdejší skalní útvar zvaný Čertův kámen připomíná starou hornickou historii regionu, kdy se v okolních dolách těžila stříbrná ruda pro žďárský klášter.

Když v dávných dobách výnosy stříbra pod Peperkem dramaticky klesly, tehdejší správce Hanuš byl zmatený a zoufalý. Při obhlídce šachty si nahlas zabědoval, když se ze tmy ozval hromový hlas. Bytost ze dna šachty mu slíbila bohatou stříbrnou žílu výměnou za to, co má doma a ještě o tom neví. Hanuš souhlasil a podepsal pergamen vlastní krví, ale až doma zjistil strašlivou pravdu, když mu jeho žena radostně oznamila, že čekají dítě.

Když syn Jindřich vyrostl, dozvěděl se o otcově strašlivém úpisu a odjel studovat teologii, aby svěcením kletbu zlomil. V den, kdy měl Jindřich ve žďárském kostele sloužit svou první mši, vydal se jeho přítel student práv Pavel přímo na Peperek. Tam vyhledal ďábla, nakreslil kolem sebe svěcenou křídou kruh a začal pekelníkovi právnicky dokazovat, že stará smlouva je neplatná. Zuřivý čert pochopil, že ho mladík jen zdržuje. Popadl obrovský balvan, přivázal si ho řetězem na záda a pelášil k řece Sázavě, aby ji zahradil a zatopil kostel i s mladým knězem. Chytrý Pavel však na balvan zezadu napsal kouzlo, kterým kámen desetkrát ztežkl. Čert pod strašlivou tíhou klopýtal a zrovna když padal k zemi, rozezněly se krajinou zvony oznamující zdárný konec mše. Pekelník zápas o duši prohrál a ve slepém vzteku mrštil obřím balvanem o skálu Peperku. Ototisky řetězů i čertovských spárů jsou na Čertově kameni patrné dodnes.

Milovské perničky a tajemné prohlubně

Skupina rulových skalních útvarů zvaná Milovské Perničky (757 m n. m.) nese svůj název podle neobvyklých kruhových prohlubní na vrcholcích skal. Tyto takzvané „perničky“ mají průměr až 87 cm a vznikly přirozenou cestou mrazovým zvětráváním skalního povrchu.

Jak vyprávějí staré legendy, v dávných pohanských dobách byly vršky těchto skalisek zasvěceny mocnému Perunovi, bohu hromu a blesku. Prohlubně na vrcholcích sloužily jako posvátné obětní nádoby, do nichž lidé přinášeli dary a prosili o ochranu před živelními pohromami. Samotným skalám se tehdy říkávalo Pernov, z čehož postupným komolením vznikly dnešní Perničky.

Jiné pověsti vyprávějí o tom, že se na vrcholcích skal za větrných nocí scházely čarodějnice a divé ženy. Zakládaly tu jasné ohně, které zářily do tmy široko daleko, a po deštích věštily z vody zachycené ve skalních mísách. Sledovaly, jak se na hladině zrcadlí hvězdy i měsíc, a četly z nich osudy lidí z okolí. Na kamenech po nich podle pamětníků dodnes zůstaly tajemné magické značky.

Další příběh uvádí, že během krušných časů třicetileté války skalní prohlubně posloužily místním i zcela prakticky. Když krajinou procházela cizí vojska, schovávali se vesničané v těžko přístupných skalních průrvách. V kamenných miskách si zakulacenými kameny drtili zachráněné obilí, kmín a mák, aby měli z čeho uplést placky. A protože se takovým kuchyňským nádobám v nářečí říkávalo pernice, dalo i to vzniknout nezaměnitelnému jménu tohoto místa.

Tisůvka a čertův kámen

Uprostřed hustých lesů nedaleko Cikháje leží skalnatý vrchol Tisůvka (800 m n.m.), který chrání rulové mrazové sruby a balvanová moře. Na samém vrcholku se nachází přírodní památka, skalisko mezi místními známé jako Čertův kámen. Cesta na vrchol skály vede po vytesaných schůdcích, ale daleký výhled tu nečekejte, brání mu okolní stromy. 

Pověst praví, že obyvatelé nedalekého Světnova chtěli na Beranově poli postavit vlastní kostel, aby nemusely celé rodiny každou neděli putovat až do vzdáleného kláštera ve Žďáru. Byli však málo zbožní, při večerním odchodu ze staveniště nepoprosili o Boží požehnání. Toho hned využil pekelník, který v noci přilétal, rozestavěné zdi ničil a těžké kamenné kvádry odnášel pryč. Když čert noc co noc létal s balvany nad zalesněnou Tisůvkou, zdivo mu v letu vyklouzávalo a padalo do korun stromů. Místní se každé ráno divili, až nakonec veškerou snahu vzdali a smířili se s tím, že na bohoslužby budou muset i nadále docházet do Žďáru.

Dodnes na samém vrcholu Tisůvky stojí mohutný rulový balvan s hlubokou prasklinou uprostřed, která připomíná zkamenělé vysoké kostelní dveře. Okolní šedomodré balvany rozseté po lesním svahu pak nejsou nic jiného než opracované kameny, které rozhněvaný čert poztrácel při svém letu nad zdejšími hvozdy.

Pasecká skála a poklad z potopeného městečka

Skalní útvar Pasecká skála (823 m n. m.) nedaleko Rokytna patří k nejoblíbenějším výletním cílům Žďárských vrchů. Zdejší vrcholové útvary Omšelý hřeben, Vyhlídka a Pernštejn jsou ukázkou mrazového zvětrávání rul a nabízejí nádherný kruhový rozhled do okolní zvlněné krajiny. 

Místní si však o tajemných útrobách skály odjakživa vyprávějí jiný příběh. Tam, kde se dnes rozlévá hladina Medlovského rybníka, stávalo podle pověsti bohaté městečko Medlov. Na zdejším kostele vyzváněly stříbrné zvony a obyvatelé si žili v blahobytu. Pro svou pýchu se však celé město najednou propadlo do země a místo zaplavila voda. Ještě než se tak stalo, předvídavý rychtář tušil neštěstí. Vzal veškeré své zlato, stříbro i obecní pokladnici a se svým pacholkem po tři dny a tři noci tajně nosil do hlubokých puklin pod Paseckou skálou.

Na ukryté bohatství se mezi lidmi nezapomnělo. Zvláště za dlouhých zimních večerů se v chalupách povídalo, že země své poklady vydává výhradně na Velký pátek. To nedalo spát čeledínovi Frantovi z Rokytna. Místo půstu se o Velkém pátku pořádně najedl, posilnil kořalkou a s lucernou v ruce se za temné noci vydal k Pasecké skále. Třikrát zvolal do tmy, aby mu skála vydala své bohatství.

Místo otevírající se skály ho však přivítaly běsnící živly. Z nebe se spustil přívalový déšť, hromové rány otřásly zemí a rudozlatý blesk zapálil strom, pod nímž Franta stál. Ze tmy se navíc začal ozývat strašlivý řev a skučení lesních bytostí. Vyděšený Franta odhodil lucernu a pelášil zpátky do vesnice, co mu síly stačily. Když celého bez dechu a polomrtvého strachy vtrhl do první rokytenské chalupy, trvalo půl noci, než z něj sousedé dostali, co se stalo. Franta od té doby o pokladu nechtěl ani slyšet a Pasecká skála si své tajemství stráží dodnes.

Štarkov a propadlé bohatství

Mohutný skalní blok Štarkov (679 m n. m.), známý také pod názvy Skály či Stařechovice, se tyčí na zalesněném kopci nad Novým Jimramovem. Mezi žulovými skalami se dodnes dochovaly patrné zbytky středověkého hradu Skály, které ukazují, jak důmyslně dokázali tehdejší stavitelé využít přirozenou skalní hradbu k obraně. 

O zániku hradu a ukrytém pokladu vypráví stará pověst z časů třicetileté války. Když se švédští vojáci jednoho parného letního odpoledne navrátili ze své loupeživé výpravy na hrad a chtěli se napít alespoň čisté vody, čekalo je u hradní studny nepříjemné překvapení, ve studni nezbyla ani kapka vody. Nad suchou šachtou všichni hlasitě láteřili a jejich velitel v rozčilení poznamenal, že s takovou pohromou by jim dokázal pomoci snad už jen samotný ďábel. V tu ránu se před nimi zjevil rozzlobený, od popela umouněný pekelník s dlouhými zatočenými rohy a divoce koulejícíma očima.

Když se vystrašení Švédové po chvíli vzpamatovali, velitel pekelníka požádal o navrácení vody do studně. Ďábel vytáhl ohořelý pergamen a vysvětlil mu, že stačí smlouvu podepsat a vody budou mít víc než dost. Švédský velitel neváhal, probodl si brkem ruku a vlastní krví chtěl úpis stvrdit. Vše se ale odehrávalo přímo na okraji studny, velitel při podepisování ztratil rovnováhu, spadl do hlubiny a čert zmizel spolu s ním.

Vojáci zmateně hleděli do studně a nevěděli, co si bez svého velitele počnou. Strhla se mezi nimi divoká mela o to, kdo se stane novým vůdcem. Toho okamžitě využilo císařské vojsko, které hrad oblehlo – zaútočilo na rozhádanou posádku, hrad dobyli, zapálili a Švédy do jednoho pobilo. Naloupené poklady se však při divoké potyčce propadly hluboko do nitra země a padající zdi je navíc neprodyšně zasypaly. Od těch dob se prý duchové pobitých vojáků kolem zříceniny zjevují a své zasypané bohatství bedlivě střeží.