V době, kdy na Pernštejně sídlil Polák Žibřid, snad prý potomek samotného zakladatele rodu Věnavy, byl hrad obležen početným zástupem Moravanů. Nepřáli si polského pána, i když byl moravského původu. Když rytíř poznal přesilu nepřátel, začal s nimi vyjednávat a nakonec sjednal příznivé podmínky k uzavření míru. Obléhatelé už pokojně vstupovali do hradu, ale nejstarší rytířova dcera se dále bránila a nechtěla příměří přijmout. „Raději padnu, než se vzdát té holotě!" volala odhodlaně. Vtom k ní přiskočil rozzlobený Žibřid a mečem vlastní dceru proklál. Ta klesla mrtvá k nohám rychle vystřízlivělého otce a od té doby se na Pernštejně zjevovala. Jakmile odbyla jedenáctá, vždy kráčela přes nádvoří ke hradu. Byla oděna v dlouhé bílé šaty, krásné zlaté vlasy měla rozpuštěné a u pasu jí zvonil svazek klíčů. Každé zjevení vždy zvěstovalo něco důležitého. Její veselá nálada předznamenávala nějakou radostnou událost, například narození potomka slavného pernštejnského rodu. Pokud však měla černé rukavice a bědovala, vždy to znamenalo nebezpečí, neštěstí a smrt. Sama však nikomu neubližovala. Až jednou. To se na Pernštejně konala hlučná svatba a jeden rozpustilý panoš se chvástal, že Bílou paní políbí. Než stačil mrknout okem, Bílá paní stanula vedle něj. Překvapený panoš už nechtěl couvnout, políbil ji a mrtev padl k zemi. Když padl poslední mužský potomek rodu z Pernštejna, Bílá paní celé noci bědovala a spínala ruce. Po smrti Frebonie, jíž vymřel pernštejnský rod i po přeslici, se zjevila Bílá paní naposledy a od té doby ji nikdo nespatřil. Připomíná ji pouze vyobrazení, jak Žibřid vraždí vlastní dceru, zachovalé v hospodářských místnostech hradu Pernštejna.

Hynek Jurman

Foto: EpochaPlus