Putování po Santiniho stezce (2. část)

Druhá část letní pěší túry směřující malebnou vysočinskou přírodou po Santiniho stezce, která sleduje odkaz slavného architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677-1723), začíná na žďárském nádraží, konkrétně ve vlaku, který novodobé poutníky popoveze do Ostrova nad Oslavou. Tam se opět trasa opět napojí na červenou turistickou značku, která je zavede do Obyčtova.

Dominantou malé vesnice je Santiniho kostel Navštívení Panny Marie. Poutní svatostánek s půdorysem, který je přirovnáván k želvě, neboť při pohledu z výšky loď kostela připomíná její krunýř, boční kaple nohy, presbytář krk, sakristie hlavu a vstupní část ocas. Želva je symbolem stálosti ve víře Panny Marie. Prohlídky kostela jsou možné po domluvě - kontakt je uveden na vývěsce před kostelem. Želva je v Obyčtově k vidění ještě i jinde. Kromě té v obecním znaku je to betonový monument v parku pod kostelem z dílny žďárského výtvarníka Michala Olšiaka z roku 2010.

Červená značka provázející Santiniho stezku Korunou Vysočiny se nakrátko změní ve žlutou a zamíří z Obyčtova k silnici I/37 a po ní do blízkého Sazomína, kde je v parčíku k vidění Olšiakova betonová socha Kavky z roku 2017.  Za obcí pak odbočkou vlevo polními a lesními cestami až k obci Březí. Tam se trasa znovu napojí na červené značení a zamíří mezi poli kolem výklenkové kapličky k soustavě Vetelských rybníků na Vetelském potoce. První z nich je Peršlík, dále následují Dolní a Horní Vetla, rybníky Blátivý, Pivovarský, Pobočný, Černý a Návesník. Posledně jmenovaný současně představuje pozůstatek po zaniklé středověké vsi a celé území patří k oblíbeným vycházkovým lokalitám. Těsně před Žďárem trasa mine ještě Kamenný rybník, poté cesta pokračuje po červené značce k okružní křižovatce před nádražím, kde ji vystřídá nejprve značka modrá mířící Nádražní ulicí k centru.

Přímo na náměstí Republiky Santiniho připomíná podstavec trojičního sloupu, o něco výše v Horní ulici byla podle jeho plánů provedena úprava hřbitovní kaple Nejsvětější Trojice, k níž tak přibyla sakristie. Přes Žďár a podél řeky Sázavy červená značka z náměstí zamíří směrem ke žďárskému zámku. V jeho okolí je k vidění více architektových počinů. Trasa projde kolem hospodářského statku Lyra ve Dvorské ulici a nedaleko odtud se v Santiniho ulici rozkládá legendami opředený Dolní hřbitov.

Původně morové pohřebiště Santini pro opata Vejmluvu vyprojektoval jako reakci na v českých zemích řádící epidemii, vzniklo v roce 1709. Tehdy se epidemie Žďáru vyhnula, avšak později byl Dolní hřbitov rozšířen; jeho areál tvoří nikoliv původní tři, ale čtyři obvodové kaple, takže z výšky připomíná tvar lidské lebky. Dnes jsou hroby dávno vymístěné, areál je zatravněný a zdobí ho socha Anděla posledního soudu s pozounem od Řehoře Thényho, žáka věhlasného sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Dále jsou v areálu k vidění originály soch světců Metoděje, Pavla, Vojtěcha, Bernarda, Cyrila, Jana, Mikuláše a Benedikta z barokního mostu před zámkem a kříže z někdejších významných železáren v nedaleké Polničce.

Bývalý hřbitov je zároveň spjat s legendou o žďárském „upírovi“, za života velmi neoblíbeném správci zámeckého velkostatku. Šlo o skutečnou osobu v podobě Aloise Ulricha, který zemřel v roce 1807 na „nervovou horečku“. Jeho následné řádění se uchovalo v ústní lidové slovesnosti a zmínky jsou i ve žďárské a jihlavské kronice. Po svém pohřbu se Ulrich začal zjevovat v okolí zámku i v něm. Přízrak byl stále agresivnější, což začalo vadit i žďárské vrchnosti, tudíž povolala z Jihlavy kata, který otevřel Ulrichův hrob. Jeho tělo prý vypadalo jako za života, zaříkání kněze se vysmál a začal z hrobu vstávat, tudíž kat nemrtvému uťal hlavu rýčem a do úst mu nasypal talíř máku. Hrob byl poté opět uzavřen a od té doby už přízrak ve Žďáře nikdo neviděl. Dolní hřbitov je v průběhu léta volně přístupný mezi 10. a 16. hodinou, vstupné je dobrovolné. Loni byla dokončena jeho kompletní obnova, jež byla oceněna krajskou cenou Zlatá jeřabina.

Od hřbitova cesta pokračuje do areálu dnešního Zámku Žďár, který byl po roce 1784 vystavěn na místě požárem poničeného a následně zrušeného kláštera z poloviny 13. století. Jeho součástí je tak i komplex konventních a hospodářských budov. Některé stavební úpravy v první polovině 18. století byly taktéž provedeny podle Santiniho plánů. Je proto možné stále obdivovat někdejší prelaturu, kterou architekt změnil na objednávku opata, konírny i unikátní úpravu interiéru baziliky minor Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, jež původně bývala konventním kostelem. Hlavní loď baziliky je druhou nejdelší chrámovou lodí na Moravě - prvenství drží Velehrad. Rovněž v bazilice se nabízí možnost komentovaných prohlídek.

Žďárskými cisterciáky byla iniciována taktéž stavba barokního mostu přes Stržský potok u zámku. Kamenné přemostění jako náhrada za původně dřevěný most vzniklo v roce 1761 a inspirací pro něj měl být pražský Karlův most, byť v malém provedení. Kousek od mostu lemovaného sochami světců stojí stále fungující restaurace Táferna, kdysi klášterní hospoda.

Vrchol Santiniho díla na Žďársku a současně závěr trasy se nachází nedaleko – na kopci Zelená hora nad zámkem se vypíná poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, od roku 1994 zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Ojedinělá stavba vznikla mezi lety 1719 až 1722 rovněž na přání opata Vejmluvy a kromě Santiniho důmyslné hry se světlem návštěvníky poutá symbolikou čísla pět, které se opakuje v půdorysu, dispozici i výzdobě svatostánku. Pět bran, pět kaplí, pět hvězd spojených s legendou o sv. Janu Nepomuckém.

I když se významný architekt dožil jen šestačtyřiceti let, stihl vytvořit bezmála stovku realizovaných projektů, často s využitím číselné a geometrické symboliky a technických zákonitostí. Spolupráce mezi architektem a cisterciáckým opatem trvala celých 17 let, čímž ve Žďáře a jeho okolí vzniklo unikátní centrum barokní gotiky.

První část výletu po Santiniho stezce nalezente zde.