Zájezdní hostinec Ostrov

V údolí řeky Oslavy nedaleko Žďáru nad Sázavou se nachází jeden z nejpozoruhodnějších klenotů světské barokní architektury – bývalý zájezdní hostinec v Ostrově nad Oslavou. Tato stavba nebyla jen místem odpočinku, ale především důmyslnou architektonickou hrou geometrie a symboliky, kterou v místě počátkem 18. století rozehrál geniální architekt Jan Blažej Santini Aichel.

Historie psaná opatem a architektem

Historie tohoto výjimečného objektu se začala psát kolem roku 1720. Iniciátorem stavby byl Václav Vejmluva, osvícený opat žďárského cisterciáckého kláštera, který povolal svého „dvorního“ architekta Santiniho, aby vytvořil reprezentativní zájezdní hostinec pro církevní hodnostáře i poutníky směřující do Žďáru či na křižanovské panství. Jde o jednu z mála nesakrálních realizací jejich plodné spolupráce. Hostinec neměl být jen účelovou budovou, ale měl demonstrovat estetickou úroveň a duchovní sílu žďárského kláštera i v běžném světském životě. Santini dokázal, že jeho cit pro prostor a symboliku nachází uplatnění i mimo zdi chrámů, a vytvořil areál, který svou kompozicí fascinuje odbornou i laickou veřejnost dodnes.

Geometrie jako vyznání úcty v písmenu W

Santini do samotných základů stavby vložil rafinovanou šifru v podobě půdorysu ve tvaru písmene W. Toto gesto představuje stylizované iniciály stavebníka Václava Vejmluvy (Wenceslaus – Václav) a zároveň vzdává hold zemskému patronu sv. Václavovi. Architekt rozehrál mistrovskou hru s objemy. Vstupní trakt navrhl jako třípodlažní dominantu s valbovou střechou, na kterou symetricky navazují přízemní křídla a nakoso postavené přístavky na čtvercových půdorysech. Vznikl tak dynamický celek typický pro Santiniho styl barokní gotiky. Symetrie a rytmus fasád dodávají budově monumentální ráz, který ji vyčleňuje z běžné vesnické zástavby a činí z ní ojedinělé architektonické dílo středoevropského významu.

Architektura užitku a zkouška času

Areál hostince byl navržen jako komplexní hospodářský dvůr, kde se architektura snoubila s praktickými potřebami provozu. Zázemí doplňovaly symetricky vybudované brány a hospodářské objekty uzavírající vnitřní dvůr. Osud objektu však nebyl vždy příznivý. V roce 1819 areál vyhořel, což poznamenalo jeho barokní podobu a vedlo k pozdějším úpravám. Nejtěžší období hostinec zažil ve druhé polovině 20. století pod správou místního JZD, kdy budovy v havarijním stavu čelily devastaci. Současní majitelé získali areál v restituci a díky jejich vytrvalému úsilí se památka vrací ke své původní slávě. Dnes je bývalý hostinec opět živoucím důkazem Santiniho geniality a připomínkou barokní velkorysosti, která vdechla krajině Vysočiny neopakovatelný charakter.