Podzimní výlet po cisterciácké stezce

Nová cisterciácká stezka láká návštěvníky Žďáru nad Sázavou k podzimnímu putování. Na patnácti kilometrech mapuje stopy cisterciáckých mnichů ve městě i jeho okolí. Právě ti před osmi stoletími začali kolonizovat řídce osídlený pohraniční prales. Start naučné stezky je na náměstí Republiky, kde se ve středu 28. října 2026 ve zrekonstruovaném objektu historické Staré radnice otevře nové návštěvnické centrum cisterciácké krajiny, její konec je u Zámku Žďár, kdysi kláštera. Vznik centra i stezek je spojen se žďárskou klášterní krajinou, jež patří do mezinárodní sítě Cisterscapes spojující 17 evropských klášterů, které jsou společně držiteli označení Evropské kulturní dědictví (EHL). 

Úvodní z celkem deseti zastávek přibližuje, kde přírodních zákonitostí znalí cisterciáčtí mniši položili základy kulturní krajiny. Zásadní pro ně byl zdroj vody, kladli důraz na manuální práci, soběstačnost a udržitelné hospodaření. Rekultivovali půdu, zakládali rybníky, stavěli mlýny, hamry, hostince i kostely a jejich kláštery se stávaly hospodářskými středisky. Trasa vede přes historické centrum Žďáru, kde je k vidění například kostel sv. Prokopa. Navštívit lze rovněž  historickou tvrz, kde sídlí Regionální muzeum města Žďáru nad Sázavou, nebo expozici v Moučkově domě.

Další cesta vede kolem řeky Sázavy a pak od ní za město k Hamrům nad Sázavou. Mine Hamroně, betonového tvora žďárského výtvarníka Michala Olšiaka, ale také rybníky Jedlovský nebo Dívka. Po Olšiakově betonové hlavě Mamuta uprostřed louky se objeví technická památka Šlakhamr - historický objekt ve správě Technického muzea v Brně. Kdysi býval hamrem ke zpracování železné rudy a po zániku hamernictví v oblasti v 17. století se stal mlýnem na obilí, jenž pracoval až do druhé světové války.

Trasa pokračuje přes skalní štěrbinu v Rozštípené skále, osadu Šlakhamry a Konec světa -  historickou hranici mezi Čechami a Moravou, kterou střeží figurína hraničáře ve strážní budce. Od samotínského rozcestí začne cesta společně se žlutou značkou stoupat k pověstmi opředenému Peperku. Vrch se skalisky je přírodní památkou, ve středověku se v lokalitě nacházely stříbrné doly.

Od Peperku stezka klesne k jezírku Vápenice. Nejznámější z pověstí, které jsou s jezírkem, kdysi lomem, kde skončila těžba počátkem 20. století, spojeny, je ta o nešťastné lásce dvou mladých lidí, kteří se nesměli vzít. Dívčiny slzy vytvořily jezírko, kde pak oba milenci našli smrt. Romantickou pověst ve 30. letech 20. století potlačily legendy o obřích rybách a dalších záhadných tvorech, které se začaly šířit se značným přispěním tisku. Z jezírka se dočasně stala atrakce pro výletníky očekávající „lochnesku“. Průzkum potápěčů prokázal, že Vápenice je hluboká třináct metrů a její dno pokrývá silná vrstva bahna. Žádná příšera se neobjevila.  

Trasa procházející lesem se od Vápenice po modré značce začne stáčet k městu. Za rybníčkem Mikšovec vystoupá k vyhlídce nad Žďárem, kterou už od roku 2005 střeží Olšiakův Mamlas. Cesta dále vede podél statku Starý dvůr a pak Dvorskou ulicí po žlutém značení okolo hospodářského dvora Lyra postaveného podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla. Most ve Dvorské ulici se podle pověsti pojí s nejznámějším žďárským strašidlem - zámeckým správcem Ulrichem. Legenda hovoří o tom, že když neoblíbený vrchnostenský úředník Jan Alois Ulrich 22. února 1817 zesnul, měl se stát nemrtvým. Nejčastěji stával na mostě poblíž zámeckého statku a fackoval procházející úředníky. Agresivita strašidla však stoupala, takže Ulrichova rakev byla nakonec vykopána a otevřena. Podle tradice mu byla oddělena hlava od těla a do úst nasypán mák s tím, že kolik zrnek, tolik let Ulrich nebude strašit.

Dolní hřbitov, kde měl být Ulrich pochován, je současně první Santiniho dílo v regionu z roku 1709. Také hřbitov byl coby morový - stejně jako další stavby v okolí - vybudovaný na popud opata cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy. Pohřebiště bylo později rozšířeno ze tří obvodových kaplí na čtyři, takže z výšky připomíná tvar lidské lebky. Hroby byly dávno vymístěny a zatravněné ploše nyní dominuje socha Anděla posledního soudu s pozounem Řehoře Thényho, žáka sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Dílo doplňují originály soch světců z barokního mostu před zámkem, který byl po roce 1784 vystavěn na základech ohněm poničeného a poté při josefínských reformách zrušeného kláštera.

Součástí dnešního Zámku Žďár je tak i komplex konventních a hospodářských budov. Zavítat lze do baziliky minor Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, která kdysi coby konventní kostel bývala srdcem kláštera, ale k vidění jsou i středověké sádky. Zámek v majetku rodiny Kinských nabízí prohlídky části interiérů a v bývalém pivovaru funguje multimediální Muzeum nové generace přibližující kulturní dědictví regionu včetně odkazu cisterciáků.

Barokní most před zámkem se sochami světců Metoděje, Pavla, Vojtěcha, Bernarda, Cyrila, Jana, Mikuláše a Benedikta pocházející z roku 1761 byl inspirován pražským Karlovým mostem. I když v menším měřítku. 

Největším lákadlem Žďáru i regionu a současně vrcholným Santiniho dílem ve stylu barokní gotiky je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, kopci vypínajícím se nad zámkem. Stavba vznikla v letech 1719-1722. V roce 1994 se svatostánek využívající „hvězdné“ symboliky dostal na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Mezi lety 2017-2022 kostel prošel rozsáhlou obnovou interiéru i exteriéru, aby jeho vzhled odpovídal době vzniku památky, poté došlo na dva roky trvající opravu obvodového ambitu s kaplemi, jež byla dokončena v roce 2024. I v této památce jsou možné komentované prohlídky interiérů.

Trasa je na jednotlivých zastávkách opatřena informačními cedulemi s kvízovými otázkami. Pokud se na výlet vydáte s dětmi, můžete si v turistickém informačním centru ve Staré radnici nebo v informačním centru na Zámku Žďár vyzvednout speciální pracovní listy, které nejmladším turistům celou cestu hravou a zábavnou formou zpestří.